i slova jsou činy

Zvláštní vyšetřování aneb poznámky k české aktuální televizní publicistice

08. února 2017 11:53 / autor: Jan Jirák

V době internetu, sociálních sítí či on-line žurnalistiky, kdy se o světě kolem nás můžeme dovídat stále víc, očividně sílí pocit, že té záplavě událostí stále méně rozumíme. Informační hojnost není zárukou pochopení a často naopak komplikuje možnost dát době a jejím projevům nějaký smysl či chcete-li, interpretační řád. Zahlceni protichůdnými, neověřitelnými zprávami tápeme v souvislostech, a tak zjevně roste poptávka po vysvětlujících textech, protože „co se asi tak stalo“, víme hned, ale „co to znamená“, se stále častěji nedovíme vůbec. Zprávy jsou vytržené z kontextu, do twitteru se nevejde „background“, který by jednotlivou zprávu nasvítil na smysluplném pozadí. Jinými slovy, je nám stále více třeba analytické, vysvětlující žurnalistiky.

České televizní publikum má k dispozici poměrně pestrou škálu televizních pořadů, které by bylo možné zařadit pod položku „aktuální publicistika“.  Může si vybrat vcelku tradiční zpracování „kauz“, jak je nabízejí Reportéři ČT s charakteristikou „aktuální publicistický magazín“. Magazín je v tomto případě příležité pojmenování. Reportéři ČT jsou vskutku dosti pestrý sklad velmi rozdílných témat a případů, jejichž společným jmenovatelem je tu úspěšnější, tu váhavější snaha rozkrýt pozadí sledovaného případu či tématu a skutečně předložit kontext, který mu přísluší. Česká televize doplňuje nabídku aktuální publicistiky nedělním pořadem 168 hodin – ten na svých webových stránkách charakterizuje slovy „události týdne očima reportérů redakce zpravodajství ČT“. V tomto případě je zase důležité slovo „očima“, neboť pořad inklinuje k názorové žurnalistice, která méně vysvětluje a více komentuje, někdy až na hranici drobných pokusů o komickou nadsázku, jak dokládá pravidelná rubrika Malostranské korekce podkreslená hudbou ze seriálu Hříšní lidé města pražského (nepřímo se tu naznačuje, že „hříšnými lidmi“ jsou v tomto případě členové Parlamentu ČR).

Pořady s prvkem rozkrývání kauz vyrábějí i komerční televize: TV Nova obohacuje nabídku titulem Střepiny (s poněkud tlachavým, marketingovým sloganem „nazýváme věci pravými jmény“), pořad magazínového typu, s dosti silnou zábavní složkou, zdůrazňující napětí a překvapivost a místy se pohybující spíše v rovině sbírání kuriozit. Prima TV má v programu zařazenou „špičkovou publicistickou showOčima Josefa Klímy, další magazín, tentokrát subjektivně laděný, což je dané výraznou osobností autora a hlavního protagonisty pořadu (označení „publicistická show“ je ovšem nesmysl – nabídne některá stanice v budoucnu také „zpravodajskou show“?).

Tato na první docela pestrá nabídka byla na podzim loňského roku doplněna pořadem Zvláštní vyšetřování zařazeným na portálu Seznam zprávy. Pořad charakterizovaný jako „investigativní seriál“ a přímo v titulcích označený „dokumentární detektivka“ se zaměřuje na podrobnější zkoumání jedné vybrané kauzy, které věnuje nejen celý díl (se stopáží kolem dvaceti minut), ale zpravidla i více pokračování. Nejedná se tedy – na rozdíl od výše uvedených titulů – o magazín. Zvláštní vyšetřování se opírá o výrazné novinářské osobnosti Sabinu Slonkovou a Jiřího Kubíka, kteří v pořadu vystupují režijně vedeni dvojící Vít Klusák a Filip Remunda.

Zvláštní vyšetřování se od ostatních pořadů neliší jen monotematičností (zpracování se dočkal například případ dotace pro projekt Čapího hnízda či okolnosti vzniku kompromitujícího videa, které údajně vedlo k rezignaci hradního protokoláře Jindřicha Forejta). Svébytný je především formát částečně hraného dokumentu, v němž Sabina Slonková a Jiří Kubík hrají sami sebe v roli investigativních novinářů. Pořad pracuje s iluzí, že se jedná o dokumentární záznam průběhu vyšetřování, jež jako kdyby se odehrávalo divákovi před očima, zachyceno dokumentaristovou kamerou. Iluzi je místy obtížné uvěřit – zvláště tam, kde novinářská dvojice pro lepší pochopení děje rekapituluje svá zjištění (zpravidla v autě nebo v restauraci u stolu) v poněkud strojeně vysvětlujícím dialogu.

Na Zvláštním vyšetřování je třeba ocenit prostor, který tu dvojice novinářů má na vysvětlení souvislostí a peripetií jedné konkrétní kauzy. To divákům dává možnost vytvořit si plastičtější představu o tom, o co šlo, kdo v tom hrál roli atd. Některé postavy v ději si autoři skutečně „vychutnávají“ (například bývalého středočeského hejtmana P. Bendla v případu dotace pro Čapí hnízdo). Na druhou stranu, nápad být detektivkou (byť dokumentární) zůstává v mnohém nenaplněn a páter Knox by zaplakal, kdykoliv si jeden či druhý investigativní novinář „vzpomene“, za kým by měli jít nebo s čím by to mělo souviset (8. přikázání pátera Knoxe: „Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned neodhalí také čtenáři“). Přes kvazidokumentární charakter, jistou topornost v projevu a zjevné oslí můstky ve scénáři ale zůstává Zvláštní vyšetřování zajímavým pokusem o soustředění se na jednu věc a její zevrubnější prozkoumání.

Zdá se tedy, že český televizní divák má k dispozici dosti bohatou nabídku aktuální publicistiky. Je to ale z větší části jen zdání. Nelze přehlédnout, že všechny připomenuté pořady jsou fakticky jednostrunné a k pochopení světa, ve kterém žijeme, příliš nepřispívají: nabízejí obraz špinavého, záludného nepřátelského zákulisí politiky a veřejného života vůbec, popřípadě špatnosti ve sféře soukromé. To je neoddiskutovatelná funkce žurnalistiky v demokratickém světě, nutná, leč nikoliv dostačující. České televize nám stále dluží pořad typu „current affairs“, který by víc vysvětloval, než odhaloval, víc chápal, než soudil.

Zveřejněno s laskavým svolením autora.