logo Facebook
i slova jsou činy

Kolotoč přání

11. listopadu 2017 13:00 / autor: Irena Ryšánková

„A za jakých podmínek byste tedy na spolupráci přistoupili?“… „Paní redaktorko/pane redaktore, my jsme jasně deklarovali, že...“   Kolotoč stále stejných otázek a stále stejných odpovědí posledních dvou týdnů. Deklarace je akt jednostranný, spolupráce akt vícestranný. I na sex musejí být nejméně dva.

Některé politické strany patrně dosud nepochopily, že kampaň skončila a je po volbách. Stále deklarují svou neochotu spolupráce s vítězem voleb i se zbytkem opozice.  No řekněte, taková spolupráce mezi ČSSD a ODS by byla mediálně výšťavná, ne? Novináři se stále týmiž otázkami snaží vydolovat z „lídrů“ (mimochodem, je docela zajímavé, jak se po sedmdesáti letech stále úzkostlivě vyhýbáme slovu „vůdce“, ačkoliv to je nejpřiléhavější český překlad), za jakých okolností by k nějaké spolupráci byli ochotni. Kdo a s kým. A za co. Pukliny se už objevují, ale stále jich není dost.

Nikomu není divné, že otázkami, kladenými stále dokola, umožňují jejich kladeči v podstatě neustálé kolovrátkové opakování volebních programů. Že by pro případ předčasných voleb? Proč se zatím nikdo nahlas neptá politických stran „a chcete tedy předčasné volby?“ Ano nebo ne?  No, to by možná chtěly, ale kdo by to zaplatil… Kasy jsou prázdné, naděje menší a menší.

Mediální svět se ocitá ve zvláštním vzduchoprázdnu. Všichni jsou stále zakopaní na pozicích, v nichž něco chtějí a na něco čekají. O vlnky se postarali jedině Piráti, kteří se již stačili drobně mediálně znemožnit, lavírováním kolem podpory kandidáta ANO na předsedu sněmovny. Že by je již Jakub Horák opustil a šel dělat kampaň Topolánkovi?

Ostatně, v neustále se točícím kruhu povolebních vyjednávání, z nichž není možné se dozvědět cokoliv jiného (kromě toho, že Eliška Kaplicky by byla ráda ministryní kultury, ale Babiš jí to, podle všeho, nenabídl), je budoucí prezidentská volba spásným záchranným kruhem, zaplňujícím mediální prostor. Role jsou jasně rozděleny.  Padouch Zeman, hrdina… no, kdo vlastně?  Přízeň médií je vrtkavá, a tak po miláčkovi Michalu Horáčkovi následoval miláček Jiří Drahoš. I ten rychle vybledl. Kdo bude další, těžko říct.  Kuňkají všichni stejně. Nejlepšími mediálními matadory se zatím ukazují chlapci a dívky z Žít Brno, kteří po mediální kauze „I want more!“  prohlásili Miloše Zemana za umírajícího starce a teď autor statusu zmizel. Status také. Prý nečekal takovou (drsně negativní) odezvu. Co tedy čekal a proč to napsal? Poučení: Nemyslete. Když myslíte, nepište. Když píšete, nepodepisujte. A když podepíšete, tak se pak nedivte, že zaplatíte.

Další mediální figurou těchto podivně prázdných dní je Jiří Paroubek, toužící zachraňovat ČSSD. Ta se ale od něj zachránit nechat nechce.  Paroubkovy dny jsou, zdá se, nyní pestré. Hvězda mediální scény na obrazovkách počítačů chodí jako robot, klape čelistmi a cvičí, podává desítky trestních oznámení na svou budoucí exmanželu, našel si jinou budoucí exmanželku a touží po návratu na politické výsluní, odkud se vykopl sám. Troufám si říct, že právě za Jiřího Paroubka se ČSSD začala potápět. Je ale pravda, že po vítězství, které nebylo zářivé a fenomenální, z ČSSD odešel středem. Ihned.  Jeho nejbližší spojenec Benda odešel k neonacistům, jeho podržtaškové se dnes k němu nehlásí. I kolem současné sociální demokracie panuje rádiový klid.  Na obrazovkách se její představitelé téměř neobjevují, strnulí katastrofou. Lidi je stále nezačali zajímat. Bohuslav Sobotka místo sebekritiky a totálního odchodu z politiky volí (pokud se už objeví) kritiku všech ostatních. To ostatně Jiří Dienstbier taky. Prohra je někdy dobrá. Ukáže se, kdo je fňukna a kdo chlap. Nemám dojem, že by u sociálních demokratů bylo těch chlapů nějak příliš. A supi příštích voleb čekají. Vědí, že se dočkají.

Andrej Babiš má před sebou dvě možnosti. Buď bude první dva roky dělat víceméně levicovou politiku a vymaže z povrchu zemského ČSSD i KSČM, které se rázem stanou zbytečné, nebo bude první dva roky dělat víceméně pravicovou politiku, a vymaže z povrchu zemského všechny strany pravicové. Může si vybrat. Druhé dva roky to může obrátit. Ano, bude líp. Pro všechny. Osm trpaslíků je moc i na Sněhurku.

Média žijí ve zvláštních časech. Doba je příslovečně těhotná očekáváními na všech stranách, probíhají politická vyjednávání, kandidáti na prezidenta ohlásili kandidatury. Přitom se vlastně neděje nic. Budou Vánoce, během kterých nikdo nikomu nic nenadělí. Prozatím  se točíme v kruhu stejných otázek a stejných odpovědí a čekáme. Čekáme na příští pondělí a doufáme… Jak pravil Alexander Dumas v poslední větě románu Hrabě Monte Christo: "Smysl života je čekat a doufat".