logo Facebook
i slova jsou činy

Právo se rozhodlo důsledněji plavat s hlavním proudem

22. května 2021 12:51 / autor: Ivan David

Jan Keller končí v deníku Právo. Bylo pro něj stále obtížnější vyhovět požadavkům deníku. Jan Keller napsal pro deník právo za 22 let tisíce článků. Patřily nepochybně k tomu nejlepšímu, co bylo možno v tomto deníku přečíst. Jenže se ukázalo, že jeho setrvalý pohled na svět se rozešel s měnící „názorovou orientací“ deníku. Vím, jak moc mu na možnosti zde publikovat záleželo. Vím jak mnoho lidí se na jeho články těšilo. Rozhodně nejde o to, že by se z malicherných důvodů urazil a odešel. Nicméně poslední kapkou asi byla „nepřijatelnost“ článku o Vrběticích. Těším se, že se se svými vtipnými postřehy rozdělí se čtenáři Nové republiky.

Sám jsem napsal pro Právo desítky článků tuším do roku 2003, kdy mi články přestali otiskovat. Ptal jsem se tedy tehdejšího redaktora Práva Martina Hekrdly, jak si to mám vysvětlit. Ukázalo se, že důvod je prostý. Tehdejší předseda představenstva Škoda auto, a.s. totiž vzkázal, že objeví-li se ještě můj článek, Škoda auto, a.s. přestane v Právu inzerovat.

Předsedova velmi blízká přítelkyně patřila totiž k mým úhlavním nepřátelům v ČSSD. Stáleš jsem tomu nevěřil a stále mi nic neotiskovali. Požádal jsem přítele, aby nabídl Právu můj článek pod svým jménem. Článek vyšel, ačkoli v něm chválil bývalého ministra zdravotnictví Davida. Právo je soukromý podnik a podle toho se rozhoduje.

Se svolením Jana Kellera předkládám veřejnosti jeho „dopis čtenáře“ Jen dvě upřesnění a článek o Vrběticích:

Jen dvě upřesnění


Šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný se vyjádřil k tomu, proč jsem již delší dobu nezaslal komentář. Z jeho vyjádření jsem vyšel jako urážlivý člověk, který si paličatě vynucuje na redakci něco, na co nemá nárok. Dva drobné detaily v jeho vysvětlení chybí. Během více než dvaceti let jsem v případě každého nepřijatého článku disciplinovaně a bez odmlouvání dodal ihned článek další. Tentokrát však bylo těch odmítnutých během krátké doby najednou tolik (k chování ministra Petříčka, k Dukovanům, k Vrběticím), že jsem už nevěděl, o čem vlastně mohu psát. Poslední článek k Vrběticím byl odmítnut se zdůvodněním, že by mu hodně čtenářů neporozumělo. Udělal jsem si malou sociologickou anketu a rozeslal odmítnutý text několika desítkám lidí. Pochopili ho úplně všichni. Ano, redakce má plné právo kterýkoliv článek externího dopisovatele odmítnout. Pokud tak však činí způsobem, který zpochybňuje inteligenci čtenářů, výsledkem může být pokles motivace pisatele.

Jan Keller

Jak to asi všechno bylo


Po týdnu důkladného studia relevantních materiálů prohlásil prezident Miloš Zeman v mimořádném projevu, že existují dvě verze výbuchů v muničním skladu ve Vrběticích. Hned následujícího dne popřeli toto jeho tvrzení nejprve ministr vnitra, poté premiér. Podle obou existuje jen jediná verze – výbuch mají na svědomí ruští agenti.

Zdá se, že se konečně blížíme pravdě. Věci se musely odehrát nějak takto. V březnu 2013 se českým prezidentem stává Miloš Zeman. Politik, o kterém se od počátku šíří, že má proruské sympatie. Je zřejmé, že Kremlu muselo být jeho zvolení velice nepříjemné a hledal způsoby, jak ho zdiskreditovat. Hned v následujícím roce posílá své dva agenty, aby vyhodili do vzduchu obrovský muniční sklad. Ruská strana patrně očekávala, že viníci budou dopadeni a prezident politicky zničen.

K jejich obrovskému údivu však sklad nikdo nehlídal, pachatele nikdo nepronásledoval a vyšetřovatelé nic nevyšetřili. Proto po několika týdnech posílá Moskva do Vrbětic oba agenty pro jistotu ještě jednou. V té době už zasedaly krizové štáby, byla povolána armáda, metr po metru se pečlivě čistilo zasažené území. Místo výbuchu už navštívili tehdejší nejvyšší státní činitelé v čele s premiérem Sobotkou a ministrem vnitra Chovancem.

Oba agenti v klidu a nikým neobtěžováni prošli přísně hlídaným terénem, vyhodili do vzduchu další obrovský sklad, vrátili se domů a v dobrém rozmaru žádali o přidělení dalších, stejně riskantních bojových úkolů.

Ti, kdo agenty vysílali plenit naši zemi, museli být zuřivostí bez sebe. Příslušné orgány České republiky nejprve celou věc vyhodnotily jako běžnou nedbalost, která se prostě stává. Ovšem i tato verze byla hned počátkem roku 2015 opuštěna, takže veškeré další důkladné vyšetřování probíhalo až do roku 2018 bez jediné vyšetřovací verze. Ministr vnitra Hamáček ani premiér Babiš na tom nevidí nic divného, patrně se tak u nás postupuje standardně.

Ruská strana musí být dodnes v šoku. Kdyby jen tušili, že příslušné české služby a vyšetřovací orgány výbuchy zaujmou až téměř ke konci prezidentova druhého funkčního období, mohli si své dva agenty šetřit pro smysluplnější akce.

Jan Keller

 

Ivan David

Autor je europoslancem za SPD
Původně publikováno na Facebooku
Přetištěno s laskavým souhlasem autora