logo Facebook
i slova jsou činy

Vy jste od médií? Proboha! Kde?

22. září 2019 13:47 / autor: Pavel Foltán

Na nepopsaný ubrus od stolu štamgastů Na růžku tuhle kápla informace, že kdosi kdesi prý měl číst, že někde někdo někam prý měl napsat, že: „Když se zaváděly koncesionářské poplatky pro ČT a ČR, tak jsem byl jediný poslanec za ČSSD, který se proti tomu postavil. Důvodem bylo převedení zisku z reklam na soukromé televize a zbytečné finanční zatížení občanů. Nehledě na obsazení Rady, která není vůbec nezávislá a moc nedohlíží na objektivitu a vyváženost vysílání.“ Ač nejde o mě (já nikdy poslancem ČSSD nebyl), tak co prý já na to, coby ten člověk od médií. Takhle formulované výzvy mám rád. Mimoděk mi připomínají tu známou okřídlenou repliku z jedné forbíny moudrých klaunů Wericha a Horníčka, kdy v jedné pasáži o interwiev pro jakousi tiskovinu se pan Werich ptá: „Vy jste od novin?“ a pan Horníček zděšeně reaguje: „Proboha! Kde?“ (Ohlížeje si při tom oděv, kdeže to má potřísněné šosy od těch novin.) Velmi živá vzpomínka, na nesmrtelně přiléhavou scénku. Samá pravda.

Onen v té citaci nesprávně použitý termín koncesionářské poplatky v našem právu už dlouho neexistuje. Přesto je stále chybně používán (bohužel často i těmi „lidmi od médií“ a podobnými „odborníky“ na mediální právo, a dalšími tzv. „insidery“). Jelikož příklady táhnou, tak řada lidí tento mylný termín setrvačně papouškuje v obecně oblíbeném omylu, že „když to bylo v médiích, tak to musí být pravda“. Jenže není. Správně je to tak, že koncesionářské poplatky se tu nemohly zavádět až zhruba kolem roku 2005 - tu dobu by mohl mít autor toho výroku (tehdy poslanec) na mysli. Totiž – ty koncesionářské poplatky byly zavedeny dávno před tím, a to už za První republiky, kdy počátkem 20. let předchozího století začalo u nás (v tehdejším Československu) tehdy státní rozhlasové vysílání tehdy státního Československého rozhlasu. A pak za účelem jeho příjmu se začaly vyrábět a prodávat i první a další rozhlasové přijímače, přičemž ke každému tomu tehdy prodanému přijímači ze zákona náležela (jako součást ceny toho přijímače) i tzv. koncese k příjmu vysílání – čili oprávnění poslouchat rozhlas právě na tom konkrétním přijímači, k němuž se ta koncese vztahovala. Právní institut té koncese byl zrušen po 2. světové válce, kdy se změnou sociálně ekonomické formace zanikly i jiné koncese, i k podnikání, zanikaly i živnosti a jiné právní instituty a zároveň, či posléze vznikaly jiné. A tak vznikl na místo té koncese i „rozhlasový poplatek“. Je tu rozdíl v principu: Koncese je oprávnění, zatímco poplatek (stanovený zákonem) je povinnost. A to je něco jiného. Asi od počátku 50. let, kdy v ČSR bylo zavedeno veřejné televizní vysílání tehdy státní Československé televize (ČsT) byl zaveden i televizní poplatek za příjem TV vysílání z produkce ČsT. Takže tzv. koncesionářské poplatky u nás už dlouhou řadu desetiletí neexistují.

Další nepřesností v té citaci je to, že: „Důvodem bylo převedení zisku z reklam na soukromé televize a zbytečné finanční zatížení občanů.“ K tomu nebyl důvod, takže to tak nebylo. Zisk z reklam s poplatky nesouvisel. Tehdy v legislativním procesu vznikla jedna malá mediální novela, která omezila délku vysílacích časů pro reklamu ve vysílání ČT, ale tato novela nemohla způsobit zbytečné finanční zatížení občanů, protože plátci TV poplatku ten poplatek platili už před tím, a platili ho i poté ve stejné systemizaci, a v rámci stejných agend výběru, i následného čerpání a pak i utracení při činnosti ČT – čili v tom směru se tehdy nezměnilo nic (a dodnes ten stav je i v tom setrvalý). Záměrem té novely tehdy bylo odstranění veškeré reklamy z vysílání ČT, k čemuž ale po nějakém lobbingu nedošlo. Bylo domluveno, že výnosy z té omezené reklamy na ČT budou pak použity na krytí nákladů v rámci přechodu na digitální TV vysílání, tehdy ve formátu DVB-T, jelikož v tomto procesu byla ČT označována za „leadera“ přechodu na tu (tehdy novou) digitálně-terestrickou technologii vysílání, přenosu a příjmu TV signálu. Co však tehdy znamenalo finanční zatížení občanů, to byly nutné výdaje za nákup dalšího spotřebního zboží navíc – čili buďto nového TV přijímače s technologií pro příjem DVB-T signálu, anebo přídavné „krabičky“ – tzv. „set-top-boxu“ pro příjem DVB-T signálu. Ostatně, podobné další výdaje navíc (de facto hlavně ve prospěch výrobců spotřební elektroniky) teď čekají diváckou veřejnost v rámci přepnutí na formát DVB-T2, kdy si musí koupit nový TV přijímač, už podporující T2, anebo nový set-top-box s T2 technologií. C´est la vie. A pro úplnost – jiná věc ohledně RTV poplatků je postupné zvyšování jejich výše, čili jejich zdražování – tzv. „valorizace“.

Ta třetí teze z dotčené citace, že: „Nehledě na obsazení Rady, která není vůbec nezávislá a moc nedohlíží na objektivitu a vyváženost vysílání.“, ta je v tom kontextu trochu mimo téma. Nicméně lze říct, že jde-li o Radu ČT a její aktuální obsazení, tak jestli je ta Rada nezávislá (a zda je nezávislé i její obsazení) to je subjektivní faktor. Každá mediální Rada má být nezávislá už z principu a ze zákona. A zda ten princip ta Rada (a to její obsazení) pak dodrží, to je na té Radě (a na jejím obsazení), což ale plátce TV poplatku nemůže přímo ovlivnit. A v dnešní praxi to neovlivní ani nepřímo. To je otázka systému – jeho nastavení a pak i dodržování. Rada ČT (jakož i jiné mediální rady) je volena Poslaneckou sněmovnou, a u tzv. „malých rad“ (Rada ČT a Rada ČRo), jsou kandidáti na nominace navrhováni poslaneckým klubům PSP nejrůznějšími spolky a tzv. „neziskovkami“ (tj. dříve tzv. občanskými sdruženími). A ti poslanci PSP pak nemají už jinou možnost, než vybírat jen z těch nominací, které ji předloží ty „neziskovky“ aj. spolky, a plénum PSP pak z těch spolkových nominantů nějaké členy těch rad nakonec zvolit musí, aby pak ty rady mohly pracovat ve prospěch veřejného zájmu (mají hájit zájmy občanů a plátců těch RTV poplatků, čili mají hájit zájmy veřejnosti), a to opět ze zákona. A s tím se musí vyrovnat každý z těch členů té které mediální rady, a potažmo pak i ty rady jako celky, coby kolegia členů těch rad. Ten model nominací byl zaveden kolem roku 2001 – zhruba v době tehdy vrcholící tzv. „televizní krize“, která kulminovala okupační stávkou ve „velíně“ ČT skupinou jejích zaměstnanců, včetně redaktorů, spolu s některými tehdejšími politiky některých tehdejších stran, přičemž se delší dobu ani nevysílalo, tj. nebyla plněna veřejná služba ze strany ČT vůči veřejnosti, čili byl porušován zákon, atd. A od té doby poslanci mohou do Rady ČT a do Rady ČRo volit jen z těch spolkových nominantů – a z žádných jiných, přičemž poslanci nemají na ty nominace žádný vliv. Avšak poslanci odpovídají svým voličům za to, koho do těch rad zvolí (mají k tomu od voličů mandát, takže za to nesou i svou odpovědnost). Zatímco ty spolky za ty své nominanty nenesou vůbec žádnou zodpovědnost (čili ani za ty nominace, ale ani za část z těch nominantů, z nichž pak poslanci zvolí ty nové členy těch dvou rad). A v tom je systémový rozpor – když o nominacích a potažmo tedy i o zvolení členů a následném obsazení těch rad rozhoduje někdo, (často veřejnosti konkrétně osobně neznámý), kdo za to pak nemá žádnou odpovědnost – a to ani nepřímou – natožpak přímou a osobní. Na rozdíl od těch poslanců. A to je dost podstatná vada tohoto „systému“. Můžeme se jen dohadovat, proč se o tom stále ještě nemluví a proč se už aktuálně, resp. akutně neřeší. Někteří z nás před hrozbou a možnými důsledky této systémové chyby varovali již v té době před jejím uzákoněním, a někteří ji kritizujeme dodnes průběžně, bezmála už 20 let, avšak – jak praví hláška z filmu – „je to marný, je to marný, je to marný“. A někdo by třeba k tomu mohl dodat i další přiléhavou citaci ve stylu „to jsou paradoxy, viďte Vaňku“ … Je-li někde v systému chyba – natož taková, kdy někdo má kádrový vliv, ale nemá z toho vlivu žádnou odpovědnost, a tu odpovědnost za něj má (nesystémově) někdo jiný – někdo konkrétní, no tak taková systémová chyba se musí ihned řešit. A to jejím odstraněním. V teorii systémů se tomu říká metoda kritické cesty. A ty kritické cesty si odstraní každý stabilizovaný systém. A když je neodstraní, tak nemůže fungovat správně. A v důsledku toho pak hrozí problémy, včetně řady škod. A takto nestabilní systém může pak dojít třeba až i ke svému vlastnímu zániku (v důsledku neřešení své vlastní destabilizace).

A konečně k poznámce na adresu té (v citaci zmíněné) Rady, že „… není vůbec nezávislá a moc nedohlíží na objektivitu a vyváženost vysílání“ – tak ten dohled na tu objektivitu a vyváženost je pouze jednou z řady podmínek pro řádné poskytování té veřejné mediální služby. Těch parametrů je mnohem víc – nicméně i tento je velmi důležitý, a možná jeden z nejdůležitějších v oblasti zpravodajství a publicistiky. To je ale zase věc těch nominovaných, a pak zvolených členů té které rady, a pak i v rámci kolegia to je potažmo věc té rady jako celku. A ty mediální „malé rady“ jsou nepřímo odpovědné veřejnosti (tj. zejména plátcům RTV poplatků) a přímo jsou odpovědné Poslanecké sněmovně, a to prostřednictvím těch tzv. výročních zpráv o činnosti, o hospodaření, atd. Zde je prostor pro kontrolní činnost PSP jako celku, i příslušných sekcí, a samozřejmě i jednotlivých poslanců, hlasujících pak v plénu o přijetí či nepřijetí té které „výroční zprávy“. Dobře fungující a nekompromisní kontrolní činnost (ve stylu padni komu padni) je u všech stabilizovaných systémů nutnou podmínkou pro jejich správnou činnost. To je známý a letitou praxí prověřený axiom.

Už dlouho – a poslední dobou čím dál víc, konkrétněji a hlasitěji se mluví zejména o některých mediálních radách, o jejich výročních zprávách, o RTV poplatcích, o situaci v té Radě ČT a především v ČT samé, i jinde. Možná by se někomu někde mohlo zdát, že ani není příliš divu. Možná by se někomu někde mohlo zdát i to, že pomalu, ale jistě v některých směrech už „doba otěhotněla časem“ a podle fází klasického dramatu ta situace od té krize přes vyvrcholení už asi pomalu spěje ke katarzi. Prý by ale ta počínající plošná diskuse o těch RTV poplatcích nemusela být prvním bodem v pořadí. Kdosi kdesi prý zaslechl, jak prý někdo někomu někde říkal, že údajně už si mediální vrabci na mediálních střechách nějakou tu dobu štěbetají, že už tedy asi brzy něco bude, ale že by to prý možná mohlo být ještě i o něčem trochu jiném. Kdo ví …? My jsme u toho nebyli, tak počkáme „a budeme vidět“, jak říkávají někteří u stolu štamgastů Na růžku, kde už jsou tak nějak tradičně zvyklí sem tam i na nějaké to čekání. Nicméně zdá se, že tou poslední dobou nejen tam a nejen jim jakoby už tak nějak docházela ta jejich svatá trpělivost. A to už je co říct.

JUDr. Pavel Foltán, mediální analytik a mediální právník