logo Facebook
i slova jsou činy

Tento způsob léta zdá se být poněkud „krizovým“?

10. července 2019 13:00 / autor: Pavel Foltán

U rohového stolu štamgastů v hospodě Na růžku zazněla parafráze okřídlené věty z Rozmarného léta klenotníka češtiny Vladislava Vančury, parafráze stejně rozmarně pitoreskní, jak to Rozmarné léto samo o sobě: Tento způsob léta zdá se být poněkud mediálně nešťastným. Inu, jen stěží lze úspěšně polemizovat s tak trefnou parafrází.

V záchvatu spravedlivého nadšení v zájmu objektivní objektivity lze pochopit, že před prahem okurkové sezóny mají média tradiční fobii z nedostatku (dle jejich představ) tzv. „atraktivních“ témat, která jim udrží kýžený rating a share, tj. plánovaná čísla tzv. „čtenosti“, poslechovosti a sledovanosti. U bulvárních a dalších komerčních médií to je logicky kvůli zisku, kšeftu, byznysu (za každou cenu, jako vždycky). Bez ohledu na pravdivost, objektivitu a vyváženost obsahu, i bez ohledu na kvalitu formy. Takže tam se ta „prostá logika“ dá předpokládat. A onen případný „konzument“ tudíž předem ví, do čeho jde, co tam asi tak od toho může očekávat, a jakou újmu na svém intelektu asi riskuje. Nicméně u médií veřejné služby (coby z kvalitativního hlediska opěrného pilíře tohoto tzv. duálního systému tuzemských médií) už je to s tou prvoplánovostí honby za těmi dvěma parametry rating a share o poznání složitější, a to už z hlediska základního nastavení (tj. už z principu) vyvážené funkčnosti toho duálního systému. U médií veřejné služby totiž apriorně nejde o sledovanost, anebo poslechovost. (A už z principu zmíněného systému ani jít nemůže, respektive ani nesmí. A kdo stále ještě tvrdí opak, tak ten ještě princip toho systému nepochopil. Anebo to chápat nechce.)  

Mediální bulvár, ale ani ta privátní (resp. chcete-li komerční) média nemají tak rigidní a ze zákona striktní povinnost toho plnění parametrů a podmínek tzv. veřejné služby v médiích směrem ve prospěch společnosti, rozvoje právního vědomí, aj. parametrů. Zatímco ta média veřejné služby tu povinnost mají, a musí ji plnit, za což si jednotliví plátci rozhlasového a televizního poplatku ta média veřejné služby platí, ze svého, a to pravidelně, dlouhodobě, a ze zákona povinně. I proto ti plátci mají právo tu službu dostávat (jak co do kvantity, tak i co do kvality) a mají právo to vyžadovat. A příslušné mediální rady mají povinnost na to dohlížet, a zájmy poplatníků i společnosti (v oněch médiích) řádně zastupovat. Takto je „v kostce“ (podle zákonných pravidel) nastavena logická funkčnost té části toho duálního systému. Čili veřejnost, společnost, jednotliví poplatníci, aj. logicky mohou mít na média veřejné služby větší nároky (i v uvedeném směru), a to z titulu zákona. A nikdo jim v tom směru nemůže nic vyčítat. A všichni ti, co mají nějakou funkci, pozici, povinnost, apod. vztah v těch médiích veřejné služby, musí toto zákonné právo těchto poplatníků respektovat, a v tom rámci musí strpět i ty zmíněné větší nároky veřejnosti na jejich činnost. A když to neplní, anebo to dokonce nechtějí plnit (sic!), no tak musí odejít pryč. A systémově logicky budou nahrazeni. A to těmi, co budou fungovat správně. To je objektivní věc ve smyslu jednoho axiomu z teorie řízení v části o fungování tzv. ultrastabilizovaných systémů. A ta výměna je zpravidla pak už jen otázkou tzv. času. A mimochodem – ani tato dotčená média, ani dotčený fanklub, ale ani nikdo jiný teď nemůže veřejnosti vyčítat její zvýšený zájem (či „zostřený dohled“ chcete-li) nad plněním parametrů té veřejné mediální služby. A to např. už proto, že precedens k tomu si tato média v lůně své kreativity způsobila sama. Stvořením „mediální reality“, že politici, aj. funkcionáři musí mít vyšší práh své citlivosti na mediální dozor (jeho formu i obsah). Včetně stvoření takových „inovejšnů“ jako je například tzv. „mediální zkratka“ a podobně bující novotvary na tom starém a dobrém novinářském řemesle. Čili – pokud musí zostřený dohled médií strpět politici, aj. funkcionáři, pak podle téhož jednoho metru musí i ta média strpět zostřený dohled veřejnosti. To je košer, anóbrž fiftyfifty. Ostatně, tahle média jsou přeplácená i za to.

Na růžku rovněž sedávají poctiví plátci rozhlasových a televizních poplatků. A případ od případu tam různé produkty té veřejné mediální služby probírají. Tam je to něco jako ten jejich „Parlament“ (jen s tím rozdílem, že tam je to bez té přímé pravomoci, ale také bez té přímé odpovědnosti). No a poslední dobou, tedy počátkem toho léta, tohoto (podle jejich mínění) mediálně poněkud rozmarného léta, je tam stále častěji a stále hlasitěji slyšet, že právě ta média veřejné služby by neměla tak snadno skákat na ten „ústavně, či vládně krizový“ špek. Těm hlasům se nezdá být až tak jasné, že by tu byla tahleta ústavní, či vládní krize, jak se to na ně z těch médií dnes a denně ve dne v noci hrne. Naopak se jim zdá, jakoby ta krize byla spíš uvnitř těch médií, tedy interní krize nedostatku imunity proti nerozlišitelnosti krize. Podle nich možná nelze ani vyloučit, že tam uvnitř té vnitřní mediální krize možná jsou v krizi někteří ti mediální medializátoři, možná i včetně krizových referentů. A možná, že i některých dalších. Kdo ví? Děti, ze by krize antikriZtů?!? Ze by i krize kriZáků? A možná přijde i kazikriz. Zdá se, že sama ta krize už je taky v krizi. Takže coby senosláma na zkrmení pro ty ovčany už těm krizátorům (i přes veškerou tu jejich snahu a ten jejich „um“) asi taky už moc dlouho nevydrží. Anna – chladna z rána. No a ten Listopad už se taky blíží … viďte, Vaňku.

Na růžku se někteří už málem ani nestačí divit, že ve fabrice (sorry – v montovně), na poli, v krámě (sorry – v hypermarketu), u pumpy, na středisku, v lékárně, a kdekoliv jinde, (prostě v terénu a v okolí, včetně volné přírody) je to nějak, zatímco když si pak každovečerně v sedm, anebo v neděli v poledne (nééé mámo, už nééé) pustí bednu, tak že tam je všechno úplně jinak. Tedy úplně naopak. A japato? Ze by krize vidění, krize slyšení, krize myšlení, krize logiky, krize … krize? Krize vize televize? Japato, mámo? Japato protože táto ty tu bednu moc žereš. Děcka už jí dlabou. Děcka už jen serfujou, že na tý demo demošce prej bude nějakej dlouhej kouř. Asi táborák, nebo co. A že prej tam možná přijde i kouzelník, co udělá ten konec starých časů a zařídí i to bio eko volno každej pátek místo školy a tak dál. Tak nevim …

Inu, zdá se, že i rozmary mediálních rozmarů by mohly mít své konce. Rozmarné léto odletí s žatvou, (pan Pávek, že do žnía po žních k Turkovi), z centrály přijde befél pro podzimní kampaň – hlavně to všechno pořádně zvorat. A hodně hluboko. No, a i kdyby to se štěstím bylo těsně vedle, tak na funkci to nebude mít vliv.

Inu, kdo by se těm lidem pak mohl divit, že by jim to všechno mohlo začít splývat – co je život na plátně, a co je život v životě, co je v krajině před zrcadlem, a co je v krajině za zrcadlem, a tak dále a podobně. On totiž i lid někdy může být rozmarný. I když to tomu lidu tady ten televizní ikon tady z té obrazovky stokrát říkal. Ale je to rozmarný, je to rozmarný, je to rozmarný … (Co s tím? Snad už jen zapálit jim koudelku.)

A když to pak ten lid vypne a v důsledku toho pak i ten rating a ten share spadne, tak pohoda, klídek a tabáček – ony i ty roční odměny pak stejně budou. Jako loni. A jako každoročně. Je tu přeci od toho ta naše mediální Rada, co tu zastupuje tu veřejnost. A tak jí v tom zastoupí. A je to. (Hm, věru dobře vymyšleno, nastaveno a zařízeno.)

Inu, ale všeho do času, jak říkávaly naše moudré a života znalé babičky. Totiž zákon akce a reakce platí. Objektivně. A vyváženě. To není zákon, co si pro sebe vymysleli páni (z Prahy, co budou renovovat). To je zákon vyššího řádu, co platí sám o sobě a co se nedá ani zakázat, ani podplatit, ani ohnout, anebo i nějak jinak ovlivnit. (To je totiž přírodní zákon. To je zákon fyzikální. A tenhle zákon platí na téhle planetě už od jejího počátku. A bude platit až do konce. A vždycky a všude. Krize ne krize.)

JUDr. Pavel Foltán, mediální analytik a mediální právník