logo Facebook
i slova jsou činy

Ve spořádané džungli českých televizních kanálů

18. března 2017 15:00 / autor: Jan Jirák

Jedním z výrazných rysů současných úvah o budoucnosti masových médií je představa, že tradiční média – tisk a v podobě lineárního vysílání rozhlas a televize – jsou odsouzena k zániku a jen setrvačností dožívají. Přesto jsme svědky zakládání nových časopisů a v podstatě „boomu“ počtu televizních stanic. Stagnují, pravda, rozhlasové kanály a nerozvíjejí se tištěné deníky, ale jinak je sféra „tradičních“ masových médií plná pohybu, a pokud jde o budoucnost, působí velmi sebevědomým dojmem. Předpovědi o chmurné budoucnosti „tradičních“ masových médií, která neobstojí v konkurenci s nabídkou internetových médií, jako by nekorespondovaly s reálným vývojem v české mediální sféře.

Podíváme-li se například na vývoj česky vysílaných (lineárních) televizních stanic v posledních letech, na první pohled zaujme především výrazný nárůst kanálů, které mají diváci na výběr. Digitalizace vysílání dala českým televizím rozmach. Jednotliví vysílatelé, od velkých „domácích“ hráčů (Nova a Prima) přes zahraniční (HBO), případně menší subjekty (TV Barrandov) až po ČT jako médium veřejné služby nabízejí celou řadu tematicky, žánrově či jinak (především demograficky) profilovaných kanálů. Divačky a diváci mají možnost vybrat si kanály zaměřené na mladší, spíš maskulinní publikum (namátkou Nova Action, Prima Cool), romantiku v různě intenzivních podobách (Prima Love, Barrandov Family), filmy (Nova Gold, Kino Barrandov). Na své si přijdou i děti (ČT Déčko), konzumenti esteticky a obsahově náročnějších obsahů (ČT art) či milovníci sportu (ČT Sport, ale také O2TV). Tento přehled pochopitelně není vyčerpávající – na příkladech se pouze snaží připomenout, že televizní diváci mají z čeho vybírat.

Ale mají skutečně z čeho vybírat? Bližší pohled do bohaté nabídky televizních kanálů napoví, že hlavním cílem většiny (ne všech) zmíněných projektů je reprízování již vyrobených pořadů – často takových pořadů, které ani k reprízování určené nebyly. Ale princip starožitnosti platí i pro mediální produkty: běh času na ně nanáší vrstvu nostalgické patiny, díky níž jsme schopni brát jako akceptovatelný obsah i spoustu let starou zcela banální talk show i estrádu (na tom byl založen koncept někdejší „novácké“ stanice Smíchov). Zvláštní kapitolu pak představují sportovní kanály, které staví svou legitimitu na faktu, že sport je „divácky atraktivní“, ale přehlížejí, že z pohledu průzkumů sledovanosti platí tento předpoklad jen velmi omezeně.

Jak si tedy nárůst televizních kanálů vyložit? Vysvětlení lze opřít o starý bonmot, podle něhož jde o peníze vždycky až na prvním místě. Televize je stále velmi tradiční masové médium, jehož model financování je založen na principech, které znají historici médií pod označením „northcliffovská revoluce“.  Lord Northcliffe, vydavatel řady deníků titulů a za první světové války ředitel propagandy (nabízený post člena vlády odmítl), na přelomu 19. a 20. století dovedl k dokonalosti princip odvozování ceny reklamy od velikosti a povahy publika – tento princip a řada dalších ekonomických inovací se staly základem financování médií po celé 20. století. Až nástup internetu a obrovské zmnožení komunikačních možností tento model financování narušily.

Televize se vlastně snaží tomuto trendu čelit: nabízejí souběžně co největší množství kanálů s minimálními výrobními náklady a výnosy z prodeje menších (a fragmentovaných) publik inzerentům sčítají (proč to dělá i Česká televize, mi není tak úplně jasné).