logo Facebook
i slova jsou činy

Ústavně konformní interpretace zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

11. října 2018 13:00 / autor: Eliška Wagnerová

Postup Rady Českého rozhlasu i výroky radního Tomáše Kňourka, ale i postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v kauze "vysílání pornografie na Vltavě" vyvolal mnoho reakcí. Přinášíme právní názor bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu a místopředsedkyní Ústavního soudu, senátorky  Elišky Wagnerové.  Vyjadřuje její stanovisko k ústavně konformní interpretaci zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vysílání)

I. Úvod- shrnutí problému

1. V pořadu odvysílaném v nedělních dopoledních hodinách dne 27.7. 2018 na stanici Českého rozhlasu Vltava nazvaném „Na počátku byla voda“ byl přečten mj. úryvek z knihy spisovatele Alana Hollinghursta Linie krásy. Úryvek byl uvozen větou, která sdělovala, že autor je při popisu erotických či homoerotických náklonností značně expresivní, alespoň ve srovnání s jinými autory, z jejichž děl byly do pořadu rovněž zařazeny úryvky.

2. Následovala prezentace úryvku z díla, která obsahovala (dle posudku advokáta, Mgr. Martina Elgera) pět vulgarismů (penis, koule, teplouš, teplouši, pták). Autor posudku dovozuje, že problematické jsou toliko výrazy teplouš, teplouši, zatímco ostatní výrazy jsou jaksi pevně uchyceny v obecné řeči a jsou i dětmi hojně užívány v komunikaci s dospělými.

3. Autor posudku však dále problematizuje autorův popis dění na plovárně a za vrcholně problematickou považuje větu: „Na záchodcích bylo plno a dychtivo a teplouši polehávající na trávě se paktovali do desítek nevraživě konkurenčních part…“. Tu shledává problematickou proto, že dítěti přibližuje „přístup promiskuitního sexuálního lovce“, což by, dle autora posudku ve světle judikatury NSS, mohlo ohrozit (nikoliv vážně – sic!) fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, byť třeba jen malé části z nich. Promiskuita je, dle autora posudku, nemorální a přináší značná zdravotní rizika.

4. V podstatě z těchto důvodů, v posudku zevrubně rozvedených, dochází jeho autor k závěru, že úryvek z díla neměl být odvysílán v čase od 6:00 do 22:00, a tím že v tomto čase vysílán byl, byl porušen zákon o vysílání v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g), h), j).

 

II. Ústavně konformní interpretace údajně porušené části zákona o vysílání – teoretická východiska

5. Ústavní soud se k povaze interpretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.): "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol. Právne myslenie a logika. Obzor, Bratislava, 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem.

6. Prezentace umění je věcí veřejnou, a proto může být i veřejně posuzováno. Je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu. Každý program, ať televizní či rozhlasový, má již v důsledku samotného výběru a způsobu zpracování tématu názorotvorný účinek. Média a jejich obsah nelze apriorně hodnotit dle serióznosti obsahu jejich programů, resp. podle toho, zda takový obsah je slučitelný s úctyhodným soukromým nebo veřejným zájmem. Takové apriorní hodnocení médií, ve skutečnosti by šlo o jejich řízení státní mocí, by přímo popíralo základní právo na svobodný projev, který média zprostředkovávají. Svoboda projevu médiím svědčí bez toho, že by sama média musela dokládat „oprávněnost“ či „legitimnost“ zájmu na vysílání určitého programu. Základní právo na svobodný projev médií tak chrání nejen zvolené téma, nýbrž i druh a způsob jeho zpracování

7. Teprve tehdy, když se takto obecně chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního programu, způsob a druh zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokládaný účinek. Všechna zmíněná omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem sledujícím svrchu uvedený přípustný účel však nesmějí relativizovat svobodu projevu. Naopak tyto omezující zákony je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné.

8. V zájmu splnění těchto požadavků je třeba v konkrétní věci zvažovat obecně i konkrétně ve věci se uplatňující a proti sobě stojící právní statky. Je nepochybně třeba považovat za omezení základního práva na svobodný projev, a tím spíš svobodnou uměleckou tvorbu (čl. 15 odst. 2 Listiny), pokud určitý program lze vysílat jen v zákonem stanovených hodinách. Nelze také přehlédnout, že svobodná umělecká tvorba podléhá jen tzv. ústavně imanentním omezením, tj. lze ji omezit jen tehdy, je-li dán konkurující zájem, který je chráněn ústavním pořádkem. Zde můžeme uvažovat o dopadu čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny, podle níž je zaručena dětem a mladistvým zvláštní ochrana. Toto právo ovšem spadá pod výhradu zákonodárce, tj. jen on stanoví jeho rozsah. Takto je třeba chápat zákon o vysílání, který je ovšem třeba interpretovat a aplikovat velmi zdrženlivě, vždy s ohledem na kontext a zejména na povahu vysílaného díla.

9. V případě zvažování závažnosti uměleckého díla, které je ve hře a tudíž i možností omezení jeho produkce ve shora naznačeném smyslu, je třeba brát v úvahu nejen estetická kritéria, nýbrž je třeba zvažovat i vliv, který dílo má v pluralistické společnosti ve vztahu k jejím představám o funkcích umění. I to je významné při posuzování jeho případného omezení i pod zorným úhlem ochrany dětí a mladistvých. Přitom je třeba vycházet z reality, nikoliv z idealistických představ. Konečně většina uměleckých děl z reality vychází.

III. Realita

10. Představy o tom, co děti a mládež ohrožuje v jejich mravním vývoji jsou samozřejmě dobově podmíněné. Přitom nelze ani přehlížet sociální realitu, která zcela přirozeně modifikuje názory na mravnost, včetně promiskuity. Mimo manželství se v ČR rodí polovina dětí a jejich počet stále roste (v roce 1990 to bylo necelých 9%). Statistiky uvádějí, že trvale monogamní svazky jsou dnes výjimkou a většina žen i mužů vystřídá za život několik sexuálních partnerů. Označovat to za nemravné je přinejmenším pokrytecké přehlížení reality, která má bezpochyby normotvorný účinek ve vztahu k normám mravním. I některé z osob, které posuzují dílo z hlediska mravnosti, jak na úrovni správní, tak soudní, disponují také shora popsanou zkušeností…Mravnost jako metajuristický (mimoprávní) pojem je naplňován obsahem nikoliv zákonodárcem, nýbrž společností a jejím obvyklým chováním. Proto je třeba zkoumat realitu. Bylo by naprosto nemístné naplňovat pojem teoretickými představami, které se budou s realitou zcela míjet. Osoby, které o věci rozhodují, nemají k autonomní tvorbě obsahu mravnosti jakékoliv oprávnění.

IV. Kniha

11. Děj knihy Linie krásy se odehrává v Anglii v osmdesátých letech dvacátého století, během vlády M. Thatcherové a jeho nedílnou součástí je obraz tehdejší politické situace. Zároveň zde autor popisuje nesnadnost klidného života pro homosexuála ve společnosti snobů a tzv. lepších lidí. Zabývá se také heterosexuálním pokrytectvím ve vztahu k homosexuální promiskuitě, pracuje s tématem AIDS, avšak hlavní téma je přirozenost fyzické krásy, kterou hlavní hrdina hledá v umění a v mužské kráse. Klade si otázku, zda gay může zůstat apolitický v homofobní společnosti. Jazykové instrumentárium je pak zcela adekvátní popisované realitě a (dobové) atmosféře. Lze se domnívat, že i tato úspěšná a umělecky ceněná kniha přispěla k výraznému zlepšení přijímání homosexuální komunity tamní většinovou společností. Splnila tedy jakousi kultivační funkci společnosti, a i potud je až poněkud absurdní označit ji za zdroj amorálního působení na děti a mládež. Fakt, že se podobný úvod neobjevil na počátku pořadu souvisí s konceptem pořadu, do něhož se jednoduše nehodil. Nicméně jistého upozornění na expresivnost popisu se posluchači v úvodu dostalo. A pokud byla citace z knihy motivační pro mladého posluchače, aby se z něj stal čtenář knihy, pak by to byl úspěch, neboť kniha by nesporně rozšířila jeho porozumění existujícím vztahům mezi lidmi., jakož by i přispěla k poučení o riziku nákazy AIDS. Jinak je ovšem také třeba dodat, že zcela malé děti dikci čteného textu nemohly porozumět, pokud už vůbec a čistě náhodou pořad poslouchaly.

V. Vltava

12. Vltava vznikla jako program pro náročného posluchače a zůstává stanicí zaměřenou na uměleckou tvorbu. Šéfredaktor k tomu na webových stránkách stanice říká: „Umění je nám na Vltavě cestou, jak zkoumat život společnosti. Umění nás baví, umíme se s ním zasmát i vážně zamyslet.“ Je zřejmé, že jde o stanici pro dospělého posluchače, nikoliv pro děti. I tento fakt je třeba brát v úvahu při posuzování přiměřenosti interpretace aplikovaného práva. Posuzovaný úryvek byl poprvé vysílán 23.6. 2017, tehdy v rámci celorozhlasového tématu Voda. Všechny stanice byly tehdy pochváleny za pěkný program. Nikdo si na pořad nestěžoval, naopak už tehdy přišly pozitivní ohlasy od posluchačů. Proto byl nyní opakován, a to bez obav z vyvolání jakýchkoliv kontroverzí.

VI. Závěr

13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že jsou-li při právním posuzování věci zohledněny všechny shora uvedené dílčí aspekty pohledu na dílo a jeho interpretaci, kontext vysílání atd., nelze dospět k závěru, že vysíláním příspěvku byl porušen zákon. Předložený právní posudek přistupuje k posouzení věci velmi schematicky, pomíjí fakt, že za nabízenou aplikací zákona stojí i vážný zásah do základního práva na svobodný projev, ba i na svobodnou uměleckou tvorbu. Nelze pominout fakt, že právě zaměření stanice by bylo přímo ohroženo, pokud by byl zákon interpretován toliko gramaticky, neboť celá řada uměleckých děl obsahuje buď vulgarismy nebo popisuje takové lidské chování, které může být označeno za ohrožující mravnost, avšak s tím stanice nic nenadělá. Nepěknosti provází život lidstva od samého počátku a umění ze života vychází. Pomíjení reality je kýč. A týká se toto východisko jak autorů českých, tak zahraničních. Jen namátkou od Haška, přes Škvoreckého ke Kunderovi, od Tolstého a Dostojevského, Zolu či Maupassanta až po Grasse k Littelovi a celé řadě dalších. Mnohá jejich díla byla na Vltavě s úspěchem čtena na pokračování a nyní by měla být odsunuta do nočních hodin? Takový výklad zákona by byl zcela iracionální a poškodil jak stanici, tak diváka.

14. A to platí i pro posuzovaný úryvek z novely Hollinghurstovy. Jednak byl před časem bez protestů od kohokoliv již vysílán a stanice o jeho zařazení rozhodoval naprosto v dobré víře o tom, že se nedopouští ničeho nezákonného. A dále pak, zcela v souladu se svou programovou profilací zařadila ukázku z díla, které je mezinárodně ceněné jak z hlediska estetiky, tak z hlediska funkcí, které od literatury pluralitní společnost očekává. Kniha se už v roce 2006 dočkala i filmového zpracování a v únoru t.r. byla uvedena jako divadelní hra v plzeňském divadle. V žádném případě nejde o práci, která by útočila na lidskou důstojnost, a to ani v podobě útoku na mravnost dětí a mladistvých. Proto je z ústavního pohledu zcela nepřípadné uvažovat o aplikaci svrchu zmíněných ustanovení zákona o vysílání.